Vyberte stránku

Prostě proto

autor: | Říj 11, 2021

Je to pár měsíců co vláda uvolnila sevření. Sice opatrně, ale uvolnila. A reakce na sebe nedaly dlouho čekat. 


Tradááá. Zazněly polnice některých zaměstnavatelů, kteří poslali své lidi na „homeofice“. Od pondělí zase zpět v openspace. Jasně, budete mít celý den na obličeji respirátor a jasně, budete dál dodržovat rozestupy, a samozřejmě, že na oběd jen ve skupince maximálně čtyř nebo lépe sami, …

Takovéto volání nelze nevyslyšet (tedy jestli zrovna netoužíte po rozhovoru s lidskými zdroji na téma porušení pracovní kázně), a tak všichni úředníci, programátoři, analytici, konstruktéři, grafici, zkrátka ti, kteří se živí hlavně prací s počítačem vyrazili do práce.

A hned bylo poznat, že se „konečně“ vracíme k „normálu“. Všude davy chvátajících zamračených lidí, auta poskakují v kolonách a „vesele“ při tom vrtí výfuky…

HURÁ. Ekonomika se vrací do toho, co známe – tedy se rozbíhá a bude líp! Nebo snad ne?

Aby bylo hned na začátku jasno. Chápu, že některá odvětví se zatím bez lidí na pracovišti neobejdou a taky chápu, že pro někoho dlouhodobý homeofice fakt není zrovna preferovanou volbou. Přesto mi smysl tohoto opatření tak nějak uniká.

Pokusím se na to podívat z různých úhlů:

 Efektivita práce z pohledu firmy

Jeden z možných důvodů by snad mohl být zvýšení efektivity práce. Ale mnohé firmy a výzkumy hlásí, že ke snížení efektivity nedošlo. Nebo, že se efektivita práce dokonce zvýšila. Jiným argumentem je snížená komunikace, když je každý zalezlý jinde.

No nevím. Když i já vyslechl volání svého chlebodárce, tak jsem se vrátil jsem do prostředí, kde lidé vesele dál komunikují přes teamsy. Se sluchátky na uších dál mluví do mikrofonů s očima upřenýma na obrazovku počítače. Kolegové sedící vedle sebe jsou často na stejné virtuální schůzce.  A do toho jiní, na jiné virtuální schůzce, ale fyzicky v doslechu. Občas to připomíná židovskou školu. Soustředit se na téma je obtížné, a k tomu si ještě musíte hlídat, jestli jste nebo nejste „mutnutí“. Ona spousta těchto komunikačních aplikací má jednu skvělou funkcionalitu. Můžete komukoliv vypnout mikrofon – když ruší.

Cal Newport, který napsal knihu „Hluboká práce“ se asi musí dost divit.

Samozřejmě někde budou studie dokládající, neefektivitu homeoffice, ale mě je při vyhledávání strýček Google nějak nenabídnul. Možná usoudil, že tyto informace nejsou pro mě ty správné.

Když to shrnu. Platí-li, že efektivita v homeoffice je stejná nebo vyšší než na openspace (a to i s přihlédnutím k flexibilitě a možnosti se soustředit) tak PROČ ten tlak na návrat?

Osobní efektivita

Tak nějak se stalo zvykem posuzovat efektivitu pouze z pohledu zaměstnavatele. Je spousta článků, studií, doporučení, jak řídit, motivovat, zda a jak nastavovat KPI a odměny. Ale zatraceně málo těch, které se zabývají efektivitou z pohledu zaměstnance. Občas (no vlastně často) se objeví článek, studie na téma vyváženosti osobního a pracovního života. Část s poukazem na to, že se pak zvýší výkon.

Ekonomové mě jistě s gustem opraví, ale tak nějak jsem nabral, že ekonomie, potažmo ta „neoliberální“, která je naší každodenní realitou, je o tom, že každý její účastník se snaží fungovat efektivně a maximalizovat svůj profit, nebo užitek.

Jeden z rozměrů efektivity (ne jediný) z pohledu zaměstnance je čas, který je potřeba investovat na dosažení výsledku a tedy výplaty. Když si objednáte řemeslníka tak vám k práci připočítá cesťák. Všichni to chápeme. Je to fér – říkáme si.  Musel přeci sednout do auta, něco ho stál benzín, a v čase, kdy trčel v zácpě, mohl dělat něco jiného. Konečně čas jsou peníze…

Z pohledu zaměstnance? Každý den 2 hodiny v dopravě? Že to taky něco stojí? Že na 40 hodin týdně připadá dalších třeba i 10 a více hodin cestování? Že je to v konečném důsledku může být i více jak 20% devalvace mzdy? Že ten čas dá využít i jinak?

Produkce plastů

Zvážil jsem si to. Respirátor FFP2 s igelitem, do kterého je zabalen váží 5,5 g. Plus řekněme 0,5 g na další plasty, do kterých jsou zabaleny balíky respirátorů a pytlík, do kterého použitý respirátor pečlivě zabalíme – jedná se přeci o zdravotně závadný, kontaminovaný materiál, že?

Celkem tedy 6 g plastu. Nic moc – že?

Ale počítejte se mnou:

Řekněme, že se takto vrací do kanclu 100 000 zaměstnanců kterých se to týká. Nevím kolika zaměstnanců se to přesně týkalo, ale vezmu-li všechny korporáty, banky, IT,… tak si myslím, že jsem ještě skromný a držím se hodně při zdi. A se 100 000 se pěkně počítá 😉

Dále řekněme, že každý použije jen jeden takový respirátor denně.

Pak těchto 100 000 lidí vyprodukuje 600 kg denně. 3 tuny týdně a 12 tun kontaminovaného plastového materiálu měsíčně!

12 tun plastu, který někdo musel vyrobit, zpracovat, přepravit a který někdo po použití bude muset svézt a odborně zlikvidovat (spálit). Nebo jen část (doufám, že tu větší). Druhá část, ta, která skončí na skládkách nebo se bude povalovat někde na zemi, popřípadě skončí v řekách a mořích, nás tu bude strašit ještě pěkně dlouho. A vzhledem k tomu, že většina je vyrobena z nanovláken – přispíváme k rozvoji „nanoplastové“ zátěže. Zátěže, o jejíž důsledcích zatím nic nevíme. Zato víme o něco málo víc o mikroplastech. A víme, že je to prů…švich.

A to nemluvím o znečištění a uhlíkové stopě…

Etický rozměr

„Není nic co by ti vláda mohla dát, aniž by ti to předtím vzala.“ —  Winston Churchill

Není to ještě tak dávno, co k docházce do práce bylo nutné mít negativní test. Stačil antigenní. A platil týden. A hlavně byl, je zdarma!  No vlastně není a nebyl. Jeden stojí cca 400 Kč a platí ho zdravotní pojišťovny neboli stát, vláda ze zdravotního pojištění, na které jsme přispěli formou srážky ze mzdy nebo povinným odvodem.  Není nic co by ti vláda mohla dát, aniž by ti to předtím vzala….

Asi by se dalo zopakovat cvičeníčko z předchozí kapitoly. 100 000 lidí 4x za měsíc … A výsledek je? 160 000 000 Kč. Sto šedesát miliónů korun měsíčně, které budeme muset zaplatit. Zaplatit ze zdravotního pojištění a daní. Sto šedesát miliónů korun měsíčně, které možná budou chybět jinde ve zdravotnictví. Možná budeme muset šetřit. Možná nebude na kvalitní léky, operace, pooperační péči. Možná se nedostane na všechny.

Vzpomínám si, jaké bylo haló, když se u doktora platilo 30 kč za návštěvu. Jak to bolelo.

Jenže z “cizího” krev neteče. Čtyři stovky každý týden z kapsy nikdo vytáhnout nemusel, náklady na testy se do výsledovky nepromítnou. Jen ta zaseknutá státní sekera mě nenechává úplně v klidu. Co se asi stane až nastane čas splácet dluhy?

Ale to ty, kteří rozhodují zřejmě netrápí. Oni budou v pohodě.

Otázka ale zní – je to v pořádku se takhle chovat – jen proto že můžu? A že mě důsledky zřejmě nedoženou? Teda, asi nedoženou.

Zdravotní důsledky

Tak a jsem na tenkém ledě. Říct, že celodenní nošení respirátoru je z hlediska dopadů na zdraví minimálně problematické – tak to si vážně koleduju. Minimálně se octnu na černé listině dezinformátorů. Protože vědci z Ameriky přece zjistili, že je sice pravda, že:

  • V respirátoru a roušce se daří bakteriím, ale zpětně vdechnutá kontaminace není přeci tak veliká, aby šlo o zdravotní ohrožení. A navíc ji přeci každý den měníme nebo ji pošplícháme chemií k tomu určenou, a s bakteriemi tak rázně zatočíme. Takže v pohodě.
  • Ano, část vydechnutého vzduchu vdechujeme zpět. Ale problematika se zúží na CO2 a toho přeci není tolik aby to nějak ovlivnilo zdravého člověka. No, je sice nějaká malá možnost že u těch, co jsou chabrus na plíce, průdušky, horní cesty dýchací, … by to mohlo mít nějaký vliv, ale to přeci nestojí za řeč.

Takže je respirátor maximálně nepohodlný – jak tvrdí metasudie. Při všech těch argumentech a výhodách se divím, že povinně nenosíme respirátor pořád. Respiráror jako konečné řešení! – to zní ne?

Trochu mi to připomíná rétoriku kolem dýchaného „čistého“ vzduchu v průmyslových oblastech a městech za hlubokého socíku. Taky to bylo v pohodě, a kdo měl jiný názor rozvracel socialismus. Důsledky se dostavily až o pár let později. Až pak se zjistilo že to tak OK nebylo.

Napadá mě  otázka: Je snad moje, naše budoucí zdraví cenou, kterou se rozhodli zaplatit jiní místo mě? Místo nás? A za co vlastně? Za zlepšení efektivity práce? (Opravdu?) Za oživení ekonomiky? (To jako vážně?) Za zisky? (Čí?) Potlačení pandemie to bude asi jen z části – když mnoho z nás může vesele pracovat z domova.

„Na smrad jednoho města umřou 3 lidi ze sta.“ Zpívá T. Klus v jedné ze svých písní.

Rád bych věřil tomu, že podobný poměr v budoucnu nebude i u „zkaženého“ vzduchu z respirátorů. Že si neodneseme nějaké chronické respirační onemocnění, které nám ztíží pohyb, sport, cestování…. A vůbec zkomplikuje život.